Hrad Bečov nad Teplou založili páni z Oseka na konci 13. století; r. 1314 se uvádí jako sídlo Boreše z Oseka a Rýzmburka. Hrad střežil důležitou křižovatku zemských cest a měl status léna Koruny české. R. 1407 prodali páni z Oseka a Rýzmburka bečovské panství a jiné statky Oldřichovi z Házmburka, který je r. 1411 postoupil Jindřichovi staršímu z Plavna. Ten zastavil r. 1424 Bečov Erkingerovi ze Seinsheimu, předkovi rodu Schwarzenberků. Jindřich z Plavna i Erkinger Seinsheim patřili k úhlavním nepřátelům kalicha, a proto r. 1430 bečovský hrad dobyl a vyplenil husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic. R. 1437 prodal Seinsheim Bečov svému zeti Matěji Šlikovi z Holíče, který jej vzápětí opět postoupil pánům z Plavna. R. 1495 koupili bečovské panství Pluhové z Rabštejna, kteří je pak drželi až do r. 1547. Pluhové vlastnili v nedalekém Horním Slavkově cínové doly, které svým majitelům vynášely velké peníze a umožnily jim i zvelebení bečovského hradu. Nejvýraznějším stavebním počinem Pluhů na Bečově byla výstavba nového renesančního paláce. Za Šmalkaldské války (1546 – 1547) stál Kašpar Pluh z Rabštejna v čele stavovského povstání proti Ferdinandovi I., za což byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Popravě sice unikl útěkem do Míšně, jeho zkonfiskované bečovské panství však Ferdinand I. nejprve zastavil Jindřichovi z Plavna, po jehož smrti (1554) je zabral sám. Dalšími zástavními držiteli panství byli Šlikové a město Bečov. R. 1615 připadlo celé bečovské panství městu Horní Slavkov, které velmi zbohatlo z výnosů cínových dolů. Dokonce do té míry, že se v téže době stalo i zástavním držitelem Karlových Varů. Prosperitu regionu násilně přervala třicetiletá válka. Bečovské panství bylo za účast na stavovském povstání Hornímu Slavkovu zkonfiskováno a r. 1624 prodáno císařskému sekretáři Gerhardovi z Questenberka za 60.000 kop grošů. R. 1648 bečovský hrad dobyl švédský generál Königsmark. Hrad byl přitom poškozen do té míry, že byl Balbínem označen jako pustý zámek. Byl sice opraven, ale Questenberkové jej jako panské sídlo již neužívali. Poslední naděje svitla hradu r. 1656, kdy vojenský velitel Jan de la Cron vypracoval plán na modernizaci hradního opevnění podle zásad soudobého vojenství. Projekt však byl realizován jen v malé míře a hrad zůstal pouze hospodářským objektem. Questenberkové, kteří ještě stačili na počátku 18. století přestavět baštu na předhradí na pozdně barokní zámek, vymřeli r. 1752. V témž roce Bečov získal Dominik Ondřej z Kounic a Ritenberka. Posledním soukromým majitelem Bečova byl v letech 1813 – 1945 rod Beaufort–Spontini. Za něj došlo k poměrně tvrdým zásahům do areálu starého hradu, které měly po r. 1860 vyvrcholit komplexní romantickou přestavbou areálu podle projektu architektů J. Zítka a J. Mockera. K ní naštěstí nedošlo, protože by znamenala prakticky úplné zničení hodnotné středověké památky. Ta se v dosti zuboženém stavu dočkala konce 20. století. Dnes je majetkem města a prochází postupnou rekonstrukcí. V r. 1985 byl na základě předchozí informace z USA pod podlahou hradní kaple nalezen Beauforty ukrytý, mimořádně cenný románský relikviář sv. Maura.