Oblast Loketska patří pod správu českého státu již nejpozději od 10. století. Důležitou úlohu zde hrálo přemyslovské hradiště, které se nacházelo na místě dnešního Lokte a které kontrolovalo dálkovou cestu z Chebu do Prahy. Patrně ve třetí čtvrtině 12. století založil král Vladislav II. na akropoli hradiště kamenný hrad, který měl mj. střežit oblast proti německým kolonizátorům. Navíc převzal i správní úlohu v oblasti, kterou do té doby hrál nedaleký sedlecký klášter. Poprvé je loketský hrad výslovně uváděn v r. 1234 pod svým českým jménem a vzápětí i v letech 1237 a 1239 pod názvy Cubitus a Ellenbogen či Ellbogen. Hrad byl výstavný a jeho význam byl velký: tak např. r. 1239 zde král Václav I. přijal římského císaře Konráda. Za krále Přemysla Otakara II. byl Loket přestavěn v raně gotickém slohu. Protože však jeho kapacita brzy nestačila pojmout všechny nově příchozí, bylo pod hradem brzy založeno stejnojmenné městečko; to je poprvé doloženo r. 1308. Jak uvádí zbraslavská kronika, na loketském hradě našla v l. 1317 a 1319 útočiště manželka krále Jana Lucemburského, královna Eliška Přemyslovna. Ve druhém případě sem uprchla před hněvem krále. Ten se však hradu následně zmocnil a královnu odvezl do Mělníka. V r. 1322 získal Jan Lucemburský definitivně Chebsko, dočasně ztracené ve 12. století; význam loketského hradu jako pohraniční pevnosti tak dočasně poklesl. Avšak, pouze nakrátko: r. 1333 jej Karel IV. vyplatil ze zástavy a zařadil do nevydaného zákoníku Majestas Carolina - přesněji jeho 6. článku - tj. mezi ty hrady, které neměly být nikdy zastaveny ani nijak jinak zcizeny české koruně. Jeho syn Václav IV. Loket výrazně přestavěl. Za husitských válek byl hrad pevnou oporou strany císaře Zikmunda, pročež byl také (společně s městem) v l. 1420 a 1427 husity obléhán; v obou případech neúspěšně. Přesto nelze vnitřní situaci v Lokti té doby označit za poklidnou. Ba naopak: rozpory mezi purkrabím Pútou z Ilburka se vyostřily v r. 1429 natolik, že měšťané na hrad zaútočili, dobyli jej a purkrabí byl na čas zbaven své funkce. V r. 1434 se však jeho pokračující spory s městem uvádějí zas. V témže roce, snad z důvodu konce husitských válek, zastavil císař Zikmund Loket se vším příslušenstvím svému kancléři Kašparu Šlikovi. Šlikové pak drželi hrad až do roku 1547 a zasloužili se o jeho další výraznou přestavbu. Šlikovské období v Lokti však lze také charakterizovat jako dobu neustálých rozporů mezi hradem a městem. Za tzv. šmaldkaldské války v l. 1546 - 1547 se postavili Šlikové otevřeně proti Habsburkům, za což byli potrestáni rozsáhlými konfiskacemi majetku. Loketský hrad získalo město, které stálo pevně na habsburské straně. To mu vyneslo r. 1598 dokonce správu kraje. Změna v majetkových poměrech však předznamenala postupný úpadek loketského hradu. Velkou zkouškou pro hrad i město byla třicetiletá válka. Na počátku roku 1621 otevřelo město brány Mansfeldovu vojsku a dokonce mu poskytlo i finanční podporu. Již 28. března však oblehl Loket císařský generál Tilly a po více než měsíčním vehementním dobývání přinutil posádku hraběte z Oldenburgu ke kapitulaci (stalo se tak 7. května). Město i hrad ovládli císařští a Loket byl postižen konfiskací všech statků. Nová naděje svitla Loketským koncem r. 1631, kdy obsadili Loket Sasové v čele s hrabětem z Fictumu. V březnu 1632 však byly město i hrad císařskými opět obleženy a musely odolávat prudkým útokům. Nedlouho po příchodu pomocných jednotek Albrechta z Valdštejna, 15. června, byli Sasové přinuceni ke kapitulaci. Zubožení Lokte bylo velké; na konci války, v l. 1645 - 1648 musely hrad a město přestát ještě čtyřnásobné švédské obležení, při němž se ve velení Švédů vystřídali prakticky všichni jejich tehdejší významní velitelé (Torstenson, Wittenberg i Königsmarck). Morové rány v l. 1632 a 1647 a zařazení Lokte mezi pohraniční pevnosti císařským nařízením z r. 1663 přibrzdily jeho zotavování. Hrad však již svůj někdejší význam ztratil navždy. V r. 1788 podal městský magistrát návrh na přestavbu hradu na c.k. trestnici, která byla postupně realizována do r. 1828. Tvrdé zásahy do hradní architektury znamenaly nenahraditelné poškození této památky; vyvrcholením devastace hradu bylo zboření starého románského paláce v r. 1810. Nicméně, již v této době počínajícího romantismu našel Loket svého nadšeného obdivovatele, kterým nebyl nikdo menší než německý básník J. W. Goethe; ten navštívil Loket celkem třináctkrát. Ve dvacátém století byla trestnice konečně zrušena a r. 1950 bylo historické jádro Lokte s hradem prohlášeno městskou památkovou rezervací. V devadesátých letech 20. století realizoval městský magistrát v tomto okrsku řadu investic, které učinily z Lokte jedno z nejkrásnějších měst České republiky.