Hrad Svojanov nechal zbudovat český král Přemysl Otakar II. v rámci svých kolonizačních snah na českomoravském pomezí. Nový hrad, poprvé výslovně připomínaný ve Zbraslavské kronice r. 1287, měl především střežit obchodní cestu z Litomyšle do Brna; dostal módní německé pojmenování Fürstenberg, což se neujalo. Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli r. 1278 připadl Svojanov jeho vdově, královně Kunhutě. Po smrti královny získal Svojanov její milenec, známý Záviš z Falkenštejna. Ten se od r. 1287 usídlil na hradě natrvalo, aby si zde brzy užíval života plnými doušky s Jitkou, sestrou uherského krále Ladislava IV. To však netrvalo dlouho: r. 1290 byl Záviš na příkaz syna Přemysla Otakara II., mladého krále Václava II., popraven. Svojanov se pak vrátil do zeměpanských rukou, v nichž zůstal až do husitských válek. Vrchol svého významu prožíval ve 14. století, kdy jej císař Karel IV. v rámci svého zákoníku Majestas Carolina zařadil mezi hrady od koruny za žádných okolností nezcizitelné. Na počátku husitských válek, r. 1419, přešel hrad do rukou pánů z Boskovic, kteří jej někdy okolo r. 1480 pozdně goticky přestavěli; ve stavební činnosti pokračovali i nástupci Boskoviců na Svojanově, Trčkové z Lípy (1512 – asi 1547). R. 1569 hrad poškodil požár, což přinutilo jeho tehdejší držitele – Žehušické z Nestajova – k renesanční přestavbě. Tehdy vznikl nový palác a fasády dostaly podobu pro renesanci typických psaníčkových sgrafit. Dalšími šlechtickými vlastníky hradu byli do konce 18. století Zárubové z Hustířan a s nimi spříznění Salmové. Značné škody Svojanov utrpěl v 17. století za třicetileté a v 18. století za prusko–rakouské války. V 19. století využívali soukromí vlastníci hrad k hospodářským účelům a ten postupně chátral. Požár r. 1842 vyvolal potřebu některých úprav prováděných v duchu empíru. V r. 1910 koupilo Svojanov město Polička; 20. století je pak érou snah o záchranu hradu, který se postupně stává významnou památkou a turistickým cílem v oblasti.