Jistým unikátem Pražského hradu je, že ačkoliv prošel za svoji více než 1.100 let dlouhou historii nesčíselným množstvím přestaveb, zachoval si strukturu přemyslovského hradiště z 9., respektive 10. století. Areál půdorysu dlouhého, úzkého lichoběžníku zaplnil temeno ostrožny, která na jihu pozvolna klesá k nábřeží Vltavy a na severu je od okolního terénu oddělena hlubokou roklí tzv. Jeleního příkopu. V 10. století bylo hradiště po obvodu vymezeno hliněným valem, zpevněným zvenčí kamennými deskami a zevnitř dřevěnou konstrukcí. Mělo tři vstupní brány, k nimž se vždy přicházelo po mostě přes příkop. Jedna se nacházela zhruba uprostřed dlouhé jižní strany, druhá nad opyšem na východě a třetí na západně, kde šíjový příkop přetínal ostrožnu. Za západní branou bývalo předhradí s pohřebištěm a kostelíkem Panny Marie z let 882 – 884, který je nejstarší doloženou zděnou stavbou na Pražském hradě a důkazem přijetí křesťanství českým panovníkem. V první polovině 10. století byl Vratislavem I. založen kostel sv. Jiří a knížetem Václavem rotunda sv. Víta. V prostoru dnešního Starého proboštství zřídil Boleslav II. r. 973 biskupství s kaplí sv. Mořice (kaple, která se přimykala k budově biskupství na východě, byla bohužel zbořena Josefem Mockerem v sedmdesátých letech 19. století) a tentýž panovník rozšířil kostel sv. Jiří o ženský benediktinský klášter. Knížecí palác stál při obvodovém valu v sousedství jižní brány. R. 1060 nahradil Spytihněv II. svatovítskou rotundu prostornější bazilikou. Po roce 1135, za vlády Soběslava I., je hradištní val nahrazen kamennou hradbou. Na jihu z hradby vystupovalo několik flankovacích věžic půlkruhového, pravoúhlého i polygonálního tvaru. Nad všemi třemi vjezdními branami byly vztyčeny hranolové, do obvodu hradeb zatažené věže, z nichž západní obdržela jméno Bílá a východní Černá. Další hranolové věže byly vybudovány přibližně uprostřed západní hradby (Biskupská věž, k hradbě přiléhala zvenčí), v severozápadním nároží a v místě pozdějšího purkrabství na severovýchodě, poblíž věže Černé. Při obnově hradu po poškození r. 1142 nahradil starý knížecí palác nový královský na jeho místě, byl rozšířen svatojiřský klášter a bazilika sv. Jiří dostala své typické dvě věže. K východnímu čelu královského paláce byla přistavěna kaple Všech svatých, vysvěcená r. 1185. Další přestavby Hradu za Václava I. a Přemysla Otakara II. již byly prováděny ve slohu gotickém. Po roce 1252 dostal královský palác západní křídlo, do nějž byla zakomponována i jižní románská věž, a obě křídla propojily arkády. Přestavbou prošla budova purkrabství a pozornost byla věnována i hradnímu opevnění. Nejspíše již za posledních Přemyslovců byla zazděna brána v Černé věži a prolomena v hradbě pod ní. Nový vstup zajistilo vysunuté opevnění, jehož podobu neznáme. Na jižní straně s k hradu přiložily městské hradby a byly zřízeny nové, hluboké a obezděné příkopy. Po zničujícím požáru na počátku 14. století Hrad obnovil a přestavěl až Karel IV. Od roku 1333 se stavělo zejména v okrsku královského paláce, který byl od ostatního areálu hradu oddělen hradbou a prakticky od základů znova vyzdvižen. Suť starších staveb způsobila, že se původní románské přízemí paláce stalo po zarovnání okolí suterénem, nad nímž vznikla další čtyři podlaží: zhruba 3 metry vysoké mezipatro vzniklé ubouráním románské stavby do výškové úrovně dvora, přízemí,otevřené do nádvoří arkádou, první patro s velkými sály a podstřešní hrázděné patro. Všechny místnosti paláce byly plochostropé a s výjimkou polopatra se do nádvoří obracely velkými obdélnými okny s kamennými kříži. V prvním patře byla zřízena malá polygonální kaple, mající podobu nástavby na starší románské věžici. Znovu vybudováno bylo i západní křídlo, nedílnou součástí jehož provozu se stala stará románská, původně branská věž. Průjezd ve věži byl tehdy zazděn, čímž byla patrně definitivně zrušena jižní přístupová cesta; určitou volnost v datování této události nicméně ponechává vyobrazení Pražského hradu na dřevořezu Schedelovy kroniky (1494), jenž zachycuje hrad v 15. století a kde je dosud zachycena brána do jižního přemyslovského parkánu. Znovu vybudována byla i požárem zničená kaple Všech svatých, která svojí podobou ukazuje – stejně jako celý palácový okrsek – na silné francouzské vlivy. Sakrálním stavbám na Hradě věnoval Karel IV. všeobecně velkou pozornost. Vyvrcholením tohoto zaměření bylo zahájení výstavby chrámu sv. Víta na místě Spytihněvovy baziliky. Základní kámen byl položen roku 1344 a výstavba katedrály mimořádné architektonické hodnoty, u jejíž kolébky stáli stavitelé Matyáš z Arrasu (do r. 1352) a Petr Parléř (do r. 1399) – a jíž je věnována speciální stať – pak pokračovala až do 20. století. Význam Hradu za Karla IV. vzrostl natolik, že císař dokonce nechal střechy Bílé a Černé věže pokrýt vrstvičkou olova a pozlatit. Karlova přestavba Pražského hradu vytyčila vysoký standard jeho reprezentačních sálů a sakrálních staveb, mnohem méně se však dotkla obytných prostor a fortifikací. První nedostatek odstranil Václav IV. přestavbou palácového okrsku. Václav nechal zazdít nádvorní arkádu a výrazně změnil schéma paláce rozdělením či naopak sloučením některých jeho komnat, jejichž původně plochostropé interiéry byly zaklenuty. Západní křídlo bylo rozšířeno přístavbami a zbrusu nová palácová křídla vznikla na východě a – osově souměrně – na jihu, čímž byl přepažen parkán. Mimořádný význam pro rozvoj Pražského hradu měla postava Vladislava II. Jagellonského. Vladislav nechal Hrad přestavět a rozšířit ve stylu pozdní, tzv. vladislavské gotiky. Mimořádné pozornosti se tentokrát dostalo hradnímu opevnění. Na severní straně povstala nová hradební zeď s krytým střeleckým ochozem, která podél celé severní fronty vytvořila úzký parkán. Zásadní zvýšení odolnosti nové hradby přinesly tři před hradbu výrazně předstupující bateriové věže: Prašná (též Mihulka), Bílá a Daliborka. Toto velmi progresivní opevnění, jehož projektantem byl proslulý architekt Benedikt Rejt (z dalších Rejtových projektů českých fortifikací jsou známy především opevňovací systémy jihočeských hradů Švihova a Rábí), bylo dokončeno r. 1496. Rejt je (spolu s Hansem Spiessem z Frankfurtu) i autorem projektu přestavby královského paláce, v němž vznikl obrovský klenutý sál (62 × 13 metrů), zvaný Vladislavský. Na jihu, směrem do parkánu, vzniklo příčné Ludvíkovo křídlo (1502 – 1509) a již za vlády krále Ferdinanda postavil Rejt západně od královského paláce palác nový, tzv. Nové stavení či obydlí královen. Již od dob Vladislava II. se na hradě usazovali zástupci nejpřednější české šlechty, kteří si své paláce stavěli při severní straně Jiřského náměstí a zejména v Jiřské uličce (Pernštejnský palác, Rožmberský palác, atd.). Současně s paláci šlechty vznikaly na Hradě i tzv. ložumenty – skromná obydlí početného hradního personálu, služebnictva a řemeslníků. Nejvíce ložumentů vyplnilo jižní parkán (odkud byly odstraněny především ve čtyřicátých letech 17. století) a parkán severní, kde daly mezi věží Daliborkou a domem nejvyššího písaře vzniknout charakteristickému prostředí tzv. Zlaté uličky. Šlechtické paláce první poloviny 16. století již byly budovány v renesančním slohu stejně jako stavby Ferdinanda I. Habsburského. Za Jelením příkopem nechal Ferdinand zřídit Královskou zahradu (1534), spojenou s vlastním hradem dřevěnou krytou chodbou vedoucí po Prašném mostě přes Jelení příkop. V Královské zahradě pak postupem doby vznikla řada staveb, mezi nimiž dominuje Letohrádek královny Anny (1538), jedna z nejskvělejších renesančních staveb Evropy. Velká a Malá míčovna v západní části Královské zahrady pocházejí z doby syna Ferdinanda I., Ferdinanda Tyrolského. Po požáru, který Hrad r. 1541 vážně poškodil, nechal Ferdinand Tyrolský namísto zničeného obydlí královen vybudovat Nové stavení arcivévody Ferdinanda, pod nímž založil Rajskou zahradu. Renesanční etapa výstavby Pražského hradu vyvrcholila za vlády Rudolfa II. Rudolf opustil starý královský palác a nechal vybudovat nový, zvaný Letní v místě hradeb jižně od Bílé věže (1577 – 1579). Stavbu řídil architekt Ulrico Aostalli. V místě severní hradby, osově souměrně, vzniklo tzv. severní křídlo Nového paláce se skvostnými interiéry, jenž bylo s Letním palácem spojeno 100 metrů dlouhou třípodlažní chodbou. Renesanční háv dostala budova starého purkrabství na východě a na západním konci Královské zahrady nechal Rudolf II. vybudovat tzv. Lví dvůr (1581 – 1583). Tím byla ukončena rudolfínská etapa výstavby Pražského hradu. Další stavební aktivity podle projektu italského architekta Giuseppe Matteie se v letech 1638 – 1644 dotkly především spojovacího traktu mezi starým a Letním palácem a příčného traktu mezi dnešním druhým a třetím nádvořím. V barokním slohu bylo v první třetině 17. století upraveno Staré proboštství (v místě někdejšího biskupství Boleslava II.), svatojiřský klášter (částečně i bazilika sv. Jiří) a v letech 1651 – 1668 Lobkovický, dříve Pernštejnský palác. V letech 1694 – 1697 vznikla v sousedství Lvího dvora Jízdárna (projekt Giovanniho Antonia Canevaleho). Tereziánskou klasicistní přestavbu Hradu (1753 – 1775) vyprojektoval vídeňský architekt Nicolo Pacassi. Na jižní straně nahradila starší renesanční zástavbu východně od starého paláce (bývalý Rožmberský palác) barokně–klasicistní budova, tzv. Ústav šlechtičen (1753 – 1755). Tento objekt byl koncipován jako světský klášter pro dcery ze zchudlých šlechtických rodin. V letech 1759 – 1775 byl přebudován spojovací trakt mezi starým královským a Rudolfovým Letním palácem a nové spojovací křídlo povstalo i mezi Ústavem šlechtičen a Ludvíkovým křídlem starého paláce (1766 – 1768). Nejdramatičtější proměnu doznala západní, vstupní část Hradu. Starší stavby včetně fortifikací byly odstraněny, Bílá věž snížena tak, aby mohla být zakomponována do hmoty přilehlých budov a terén zarovnán, čímž vznikla plocha pro vztyčení souměrné klasicistní zástavby čestného dvora. V prostoru před někdejší Bílou věží zbudoval Anselmo Lurago novou dvorní kapli sv. Kříže (1758 – 1763). Tereziánské zásahy přivedly Pražský hrad na pokraj proměny v zámek a bohužel také do značné míry odstranily jeho po staletí charakteristický členitý charakter. Byly poslední velkou přestavbou objektu. V první polovině 20. století již byly provedeny jen některé dílčí úpravy, jako vydláždění nádvoří a adaptaci části palácových objektů na sídlo prezidenta republiky. Roku 1929 byla po téměř šesti stoletích dokončena výstavba chrámu sv. Víta.

Interiéry Pražského hradu dosahují nevyčíslitelných historických a architektonických hodnot. Mimo vnitřních prostor chrámu sv. Víta a baziliky sv. Jiří, jimž je věnována speciální stať, zaujmou zejména interiéry starého královského paláce. Sloupová síň Václava IV. v jeho dnešním přízemí je zakončena klenbami z počátku 15. století. Z Václavovy doby pochází i Stará sněmovna v severovýchodním křídle, přestavěná Benediktem Rejtem a po zničujícím požáru r. 1541 nově zaklenutá Bonifácem Wohlmutem (1559 – 1563). Ústřední síní starého paláce je Vladislavský sál z let 1493 – 1502, se svými rozměry 62 × 16 metrů a výškou 13 metrů největší pozdně gotický profánní prostor ve střední Evropě. Velká obdélná sdružená okna s kamennými dělícími kříži jsou však již první ukázkou renesance v Čechách. Vladislavský sál je zaklenut pěti poli kroužených žebrových kleneb, dokončených r. 1500. Toto mimořádně složité technické řešení se neobešlo bez problémů a poté, co se část klenby zřítila, musel být sál r. 1502 doklenut. Krouženou klenbou jsou zaklenuty i Jezdecké schody, vedoucí do Vladislavského sálu a zakončené Rejtovým portálem ve tvaru oslího hřbetu z r. 1500. Vladislavova audienční síň zvaná Ložnice s dekorativní pozdně gotickou klenbou se čtyřmi svorníky v podobě zemských znaků (Čechy, Morava, Slezsko, Lucembursko) je dílem Hanse Spiesse. Kancelář Nových zemských desk zdobená znaky úředníků zemských desk byla vybudována v severovýchodním křídle v letech 1557 – 1558. V Rudolfově Letním, klasicisticky přestavěném paláci je umístěna Kancelář prezidenta republiky. Obzvláště cenný je Zrcadlový salon, v němž se konají významná jednání a slavnostní večeře. Se Zrcadlovým salonem sousedí malý salonek s obrazem Apoštol sv. Pavel od nejvýznamnějšího českého malíře období baroka Petra Jana Brandla a salonek s krbem, zdobený francouzskými tapiseriemi s antickými náměty z 18. století. Na malý salonek navazuje kolmo k ose paláce Oktogon, původně osmiboká kaple sv. Václava z r. 1644, dnes místnost zdobená třemi gobelíny ze souboru Antonius a Kleopatra. V Letním paláci se dále nachází Trůnní sál, místo významných slavnostních přijetí, slavnostních obědů a večeří, Brožíkův salon vyzdobený obrazy tohoto malíře, Habsburský salon zdobený portréty Habsburků pořízených Marií Terezií a Skleněný salon, plnící od konce 18. století funkci císařské ložnice a po vzniku Československé republiky pracovny prezidenta Masaryka. Hudební salon ve spojovacím tereziánském křídle, od konce 18. století audienční salon císařoven, je zdoben gobelíny bruselské provenience ze 17. století. Sousední Společenský salon dříve sloužil jako velká jídelna, nyní k reprezentačním příležitostem. Mimořádně skvostné jsou i interiéry severního křídla. Patro nad císařskou (tzv. Španělskou) konírnou z větší části vyplňuje Španělský sál, kde se v současnosti konají významné státní akty. Španělský sál (48 × 24 × 12 metrů) byl zřízen v letech 1602 – 1606 nejspíše podle projektu Giovanniho Marii Philippiho a byl původně určen pro sbírku plastik císaře Rudolfa II. Jeho delší stěny mají původní rudolfínskou výzdobu, stěny kratší byly upraveny v šedesátých letech 19. století. Španělský sál sousedí s Rudolfovou galerií s výzdobou stěn z let 1865 – 1868, prostorou původně určenou pro sbírku obrazů Rudolfa II. V současnosti se část Rudolfových sbírek a sbírek arciknížete Leopolda Viléma nachází v Obrazárně Pražského hradu, zřízené v jedné z bývalých císařských koníren.

Současný Pražský hrad je složitým komplexem staveb různého stáří a účelu. Má čtyři nádvoří. Prvním z nich je čestný dvůr vymezený třemi klasicistickými tereziánskými křídly a plotem na vstupní, západní straně. Na druhé nádvoří s barokní Kohlovou kašnou (1686) se prochází monumentální Matyášovou bránou z r. 1614. Po levé straně stojí přestavěné budovy severního křídla Letního paláce Rudolfa II. s bývalými konírnami a se skvostným Španělským sálem, po straně pravé se táhne Letní palác prostupující až na nádvoří třetí. V jihovýchodním koutě druhého nádvoří stojí kaple sv. Kříže. Za příčným křídlem se Širokou chodbou, spojující obě křídla Rudolfova paláce, se rozprostírá třetí nádvoří. Větší část třetího nádvoří vyplňuje gotický chrám sv. Víta, prvotřídní klenot české i světové sakrální architektury. Podél spojovacího tereziánského křídla se přichází k okrsku starého královského paláce s velmi cennými vnitřními prostorami, na nějž již na úrovni náměstí U sv. Jiří navazuje kaple Všech svatých. Náměstí U sv. Jiří na západě vymezuje závěr chrámu sv. Víta a na východě průčelí románské baziliky sv. Jiří a svatojiřského kláštera se sbírkami Národní galerie. Mezi bazilikou sv. Jiří nalevo a různě přestavěnými šlechtickými paláci napravo (Ústav šlechtičen, Lobkovický palác) směřuje Jiřská ulička k východní bráně hradu. Nad tou se tyčí románská Černá věž, snížená o jedno patro po požáru r. 1538. Za východní bránou se již nachází pouze zbytek hradby někdejšího barbakánu a tzv. Staré zámecké schody. Severní fronta Hradu je opevněna hradbou se třemi bateriovými věžemi, prostor parkánu před níž, obsahující bývalé ložumenty, se nazývá Zlatá ulička (původně Zlatnická ulička podle zlatníků, kteří zde od druhé poloviny 16. století bydleli). Z druhého nádvoří se průjezdem v přízemí severního křídla prochází na Prašný most, klenoucí se přes Jelení příkop a ústící do Královské zahrady se Lvím dvorem, míčovnami a letohrádkem královny Anny. Jižní frontu Hradu lemují zahrady Rajská a Na valech, v nichž se nachází mj. Matyášův pavilonek (podle bratra císaře Rudolfa II.), Hudební pavilon a obelisky označující místa, kam dopadli představitelé katolické strany vyhození z oken při defenestraci 23. května 1618.