V širším smyslu nepřesné označení pro všechny stavby napodobující gotickou architekturu, tedy i v období romantismu, běžně vymezeného zhruba lety 1790-1830. Přitom se jednalo jen o drobné zahradní stavby, nešlo tedy ani o stylový proud. Patrně nejvýznamnějším architektem těchto drobných gotizujících stavbiček, tvořících nezbytnou součást anglického romantického parku, byl u nás Jan Filip Joendl. Zmíněné stavby ovšem předcházely vznik tzv. romantické neogotiky, první fáze historizujícího slohu, probíhající zhruba v rozmezí let 1810-1860 a rozmáhající se v Evropě zpočátku jako reakce proti napoleonovskému empíru. V druhé fázi volně přechází do tzv. vědecké novogotiky, nebo snad lépe klasické novogotiky, spočívající v lepším osvojení znalostí o slohu, vlastně přímo vědeckém zájmu o sloh (profesor Bernhard Grueber). Tato etapa doznívá kolem roku 1890 dostavbami a restaurováním středověkých monumentů, u nás předně chrámu sv. Víta v Praze. Opět nevhodně bývají do rámce neogotiky vtahovány stavby neoromantismu z přelomu 19. a 20. století, kombinující různé nejromantičtější prvky jednotlivých slohů a jejich stylových stupňů (s převahou gotiky). Je ovšem třeba vidět, že ani v době romantické, ani klasické neogotiky nebyl tento styl převládajícím a neměl tedy obecnou platnost slohu. V měšťanské architektuře se uplatnila neogotika skutečně jen výjimečně, a to spíše až ve své druhé fázi, kdy konečně vytlačila (hlavně spolu s neorenesancí) přežívající klasicismus. Nejvýrazněji ovládla neogotika, pochopitelně vedle sakrálních objektů, právě výstavbu šlechtických sídel, nejzřetelněji ve 40. letech (zámky Hrádek u Nechanic, Hluboká, Žleby, Orlík) a v 50. letech 19. století.