Hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska - Castles.cz  

  www.hrady-zamky-tvrze.cz  

  www.tvrze.cz  

  www.castles.cz  

Hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska

NOVINKY DLE DATA PŘIDÁNÍ
 
TERMINOLOGIE - SLOVNÍČEK ODBORNÝCH VÝRAZŮ
Drštka - hrad, nepatrné pozůstatky
Liškův hrad - hrad, zaniklý
Nová Lhota - zámek, dochovaný
Velešín - hrad, výrazné pozůstatky
Hrad na Blešenském vrchu - hrad, zaniklý
Hazlov - zámek, výrazné pozůstatky
Vildštejn (Dolní zámek) - zámek, zaniklý
Vildštejn - tvrz, dochovaný
Mokrosuky - zámek, dochovaný
Podsedice - tvrz, zaniklý
 
VÝBĚR NÁHODNÉHO OBJEKTU
 

Batelov (nový zámek)

zámek - dochovaný

Zámek Batelov (nový zámek)

 
 
Palné zbraně
 

Střelné zbraně využívající k vymetení střely plynů vzniklých spálením střelného prachu. Představovaly jeden z hlavních faktorů, které ovlivnily podobu a vývoj hradů 15. a počátku 16. století. Palné zbraně, zvané pušky, se začaly objevovat ve druhé polovině 14. století, a to spíše ve velkých rážích. Jejich účinnost nebyla ještě velká, ovšem cena značná, např. bombarda, kterou si v roce 1394 dalo vyrobit město Frankfurt nad Mohanem stála tolik, kolik stádo asi 442 krav. Tato finanční náročnost způsobila, že ještě v průběhu prvé poloviny 15. století si mohl těžší děla (zvaná též kusy) dovolit pouze král nebo bohatá města, zatímco naprosté většině šlechticů zůstávala nedostupná. Na počátku 15. století vyráběli specializovaní řemeslníci - puškaři - v podstatě zbraně dvou typů, a to jak ze železa, tak z bronzu, respektive děloviny. Především šlo o velké neboli hrubé obléhací kusy nejčastěji podélně skládané z ocelových pásů stahovaných železnými hustě vedle sebe kladenými objímkami. Již v této době se setkáváme i s primitivními ručními palnými zbraněmi, včetně miniaturního provedení. Mohutným impulsem pro rozvoj palných zbraní se staly husitské války a v nich vyvinutý husitský způsob boje, v němž se dělostřelba stala organickou součástí ve vzájemné součinnosti různých částí a složek vojsk prováděné bojové činnosti. Bylo to nepochybně způsobeno i úzkým sepětím husitství s městy, která nejen vlastnila, ale byla i schopna produkovat velké množství palných zbraní. Obě základní skupiny se dále diferencovaly. Ručnice se rozdělily na lehčí píšťaly a těžší hákovnice. Název prvých doposud žije v mnoha evropských jazycích ve slově pistole. Měly ráži okolo 15-20 mm a jejich nejčastěji tulejí ukončená litá či kovaná hlaveň byla většinou nasazena na dřevěném, někdy i dosti dlouhém stvolu. Hákovnice s ráží 20-30 mm vděčí za svůj název háku, který střelec zaklesl za okraj parapetní zdi ochozu či okraj vozu, v mladším vývoji za dřevěnou nebo železnou příčli zřízenou k tomuto účelu ve výklenku střílny. Tím se zamezilo účinkům zpětného rázu při výstřelu. Hákovnice se staly nejběžnější, ve velkém množství vyráběnou ruční palnou zbraní, zvláště při obraně hradů a dalších opevnění. I těžší kusy se rozpadly do několika skupin. Velmi se rozšířila tarasnice, dlouhá puška s ráží okolo 5 cm a s účinným dostřelem 250-300 m. Hlaveň byla uložena na dřevěném loži, které již bylo opatřeno náměrovým zařízením, umožňujícím střelbu pod různým úhlem. Mezi tarasnice náležela i děla, zvaná pro svou délku v historických pramenech hady. Samotný název tarasnice vypovídá o jejím použití - její palebné postavení představovaly tarasy - roubené či bedněné stavby. Mohly to být nejen sruby na zdech hradů (proto se někdy vyskytuje i synonymum srubnice), ale i samostatná postavení v předpolí. Tarasnice se tak stala typickou stacionární, tedy pevnostní puškou, využívána však byla hojně i při obléhání. Tarasnici se blížila komorová puška se zvláštní vyjímatelnou komorou, která se nabíjela mimo vlastní dělo, poté se vkládala za hlaveň a těsnila klínem. Zbraň se tak vlastně poprvé nabíjela zezadu. Ke každému kusu většinou náleželo více komor a jejich současnou a poté plynule navazující přípravou bylo možno docílit větší rychlosti střelby, než u klasických děl. Nevýhodou, která však hodnotu této zbraně značně snižovala, byly netěsnosti mezi hlavní a vkládanou komorou, jimiž do stran unikala značná část energie vzniklé vznícením prachu. To se pochopitelně negativně projevilo na dostřelu. Komorová puška mohla být opatřena jak pevnou, tak kolovou lafetou. Těžkým dělem „vojsk polem pracujících“ se stala houfnice s užší komorou a poměrně krátkou hlavní ráže zhruba od 15 do 20 cm. Za svůj název vděčí použití u polních houfů. Hlaveň již byla upevněna na lafetě se dvěma velkými koly. I toto pohyblivé dělo mělo již běžné náměrové zařízení. S dostřelem zřejmě jen o něco menším než tarasnice mohla dobře posloužit i při obléhání. Hlavně děl středních ráží se nejčastěji vyráběly hamrováním železných plátů navíjených na trn. Největší nebezpečí pro hrady i další opevnění však znamenala těžká obléhací děla - bombardy. Každé z nich představovalo velmi drahé a nákladné dílo. Těžké hlavně, tvarem nejčastěji připomínající houfnici, měly různé ráže, nejčastěji se pohybující okolo 40 cm, ale dosahující až 85 cm. Ukládaly se na masivní trámová lešení, pečlivě zakotvená v ženijní upraveném terénu. Na ochranu před střelami obránců se ještě mohla před bombardu postavit sklápěcí prkenná zástěna. Komora se plnila prachem a koule, utěsněná v krátké hlavni klíny, ve starší době ještě částečně vyčnívala ven. To se pochopitelně odrazilo v přesnosti střelby, která ostatně ještě u všech děl prvé poloviny 15. století nebyla velká. Zlepšení se postupně dosáhlo prodlužováním hlavně. Účinný dostřel se pohyboval okolo 500 m, jsou však zaznamenány i rekordní dostřely podstatně delší. Doprava i stavba takovéhoto hrubého kusu představovaly značně komplikovaný problém, např. samotná hlaveň musela být tažena 18 až 29 koňmi, nebo odpovídajícím počtem volských spřežení. Bombard se ve srovnání s ostatními druhy děl nikdy neužívalo velké množství a proto měla každá své jméno. Tak se velká puška, která kdysi patřila králi Václavovi IV., jež se posléze stala kořistí husitských vojsk v Tachově, jmenovala Chmelík. Při obléhání Karlštejna roku 1422 měli Pražané čtyři bombardy, totiž Jaroměřku, Pražku, Trubačku a Hovorku a kromě toho hrubou pušku Rychlici, u níž by jméno mohlo dokládat komorovou konstrukci. Životnost hrubých kusů zvláště v prvé polovině 15. století byla omezená a mnohé se trhaly po několika výstřelech. Zátrava (otvor pro zapálení prachu v komoře) se u všech nejstarších palných zbraní nacházel na horní straně hlavně, což bylo vzhledem k možnosti zvlhnutí či odfouknutí prachu dosti nevýhodné a vynutilo si změnu podoby ochozů opevnění, které musely palné zbraně chránit před povětrností, především před vlhkem a větrem. K přesunu zátravy na bok hlavně a vzniku pánvičky došlo až koncem 15. století.

 

VYHLEDÁVÁNÍ TERMÍNŮ

 
 
A B C Č D E F G H CH I J K L M
N O P Q R Ř S Š T U Ú V W X Y Z Ž
 

 

Reklama  |  Vysvětlivky  |  Kontakty  | © 2003 - 2011  Castles.cz - Hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a SlezskaTOPlist
... další odkazy