Slovo je sice převzaté z francouzštiny (renaissance - obrození, znovuzrození), ale ve skutečnosti se poprvé objevilo v italské formě rinascimento již v roce 1550 u Giorgia Vasariho. Také tento výraz je používán (méně běžně) v širším slova smyslu, jako označení takového stylového fenoménu, který se snaží o obrodu, znovuzrození. Nový sloh se formoval v oblasti Toskánska (střední Itálie) již kolem roku 1420 a do určité míry byl podmíněn "znovuobjevením" Vitruviovy knihy De architectura libri decem (Deset knih o stavitelství) v roce 1415. První projevy v architektuře jsou spojovány s osobností Filippa Brunelleschiho a posléze Leona Battisty Albertiho. Ranou nebo lépe klasickou renesanci (zvanou podle století quattrocento) lze vymezit lety 1420-1500, jejím centrem byla Florencie. První Brunelleschiho stavby navazovaly na toskánskou tradici a celý tektonický systém odpovídal již románské transformaci antického umění. Hlavním konstruktivním prvkem se tak stal volný sloup a arkáda. Posléze, v 16. století (cinquecentu), se centrum přesunulo do Říma (a rovněž do Benátek) a teprve zde se výrazněji uplatnila inspirace antickým Římem, k čemuž nepochybně přispěla i zachovaná architektura antického Kolosea a římské stavby zachované v Istrii a Dalmácii.Jedinečné postavení v rámci vrcholné renesance zaujal Michelangelo Buonarroti (1475-1564), patrně nejvýznamnější umělecká osobnost v dějinách. Jeho malířská, ale předně sochařská a architektonická činnost přinesla proměnu slohového názoru a dala předpoklad vzniku pozdní renesance (manýrismu), ale i baroka. Zásadní význam měla jeho stavba svatovavřinecké knihovny (Biblioteca Laurenziana) ve Florencii, stejně jako celé urbanistické řešení římského Kapitolu včetně paláce Konservatorů. Obrovský vliv na architekturu následujících století (baroka i anglického klasicismu) však měl rovněž Andrea Palladio. Do zaalpské Evropy, ovládané gotickým stylem, pronikají principy nového slohu velmi zvolna a váhavě. V našich zemích tak lze první projevy, spojené s dvorským uměním (ať již pražským či budínským), vysledovat vlastně poměrně brzy, již na samém konci 15. století. K širšímu přijetí však došlo až kolem roku 1550 a za vyvrcholení českého renesančního umění lze označit tvorbu kolem roku 1600 a v následujících letech. O to vzácnější je pak čistota renesančního výrazu u tak raných staveb, jakými jsou Belvedér či zámek v Kaceřově.