První zmínka o Volfarticích pochází z roku 1281, kdy náležely Závišovi ze Stružnice. Ve 14. století byly Volfartice rozděleny na několik dílů a vystřídala se zde řada majitelů. Zpráva z roku 1409 uvádí, že ve Volfarticích sedí Jindřich Blekta z Útěchovic, za dostatečný důkaz o existenci šlechtického sídla to však považovat nelze. Místní tvrz založili patrně až ve druhé polovině 15. století páni z Ilburka, kteří získali Volfartice roku 1454. První výslovná zmínka o ní se datuje k roku 1504, kdy Vilém z Ilburka prodal tvrz Volfartice s vsí a poplužním dvorem Zikmundovi z Weissbachu. Okolo poloviny 16. století se počet členů rodu Weissbachů rozrostl a Volfartice byly rozděleny na dvě části; jako majitel horního dílu je od roku 1583 uváděn Hanuš z Weissbachu. Zápis do zemských desek z roku 1550 praví, že volfartická tvrz byla "znovu vystavěná" (!) a roku 1589 je v úředním zápisu dokonce označena jako zámek. Hanušův syn Hanuš Sebastian prodal roku 1615 za 17.000 kop míšeňských hornovolfartické zboží Zikmundu Rausendorfovi ze Sprembergu. Zikmund Rausendorf se zúčastnil stavovského povstání proti císaři a po jeho porážce uprchl ze země. Zkonfiskovaný majetek koupil roku 1624 František de Couriers, který přenechal Horní Volfartice svému synovci Emanuelu Františkovi. Ten však byl mentálně narušený, pročež nad ním musela být roku 1663 ustanovena kuratela a veškerý Emanuelův majetek byl převeden na jeho sestru Marii Polyxenu ze Schönfeldu. Marie Polyxena vzápětí prodala hornovolfartické zboží saskému knížeti Juliovi Františkovi, který je připojil k polickému panství. Tím ztratila horní volfartická tvrz svou rezidenční funkci a stala se pouhou správní budovou dvora. Patrně roku 1793 byl dvůr v Horních Volfarticích rozparcelován, čímž tvrz poklesla ještě níže – do pozice obyčejného hospodářského objektu. V zuboženém stavu se pak dožila konce 20. století, kdy ji nový soukromý majitel nechal vzorným způsobem opravit a tím zachránil před jistou zkázou. V soukromém vlastnictví je budova tvrze i dnes.