Hradec u Opavy je místo prastaré. Již v pozdní době kamenné, mezi léty 3.000 – 2.700 př. n. l. zde vzniklo pravěké hradiště lidu tzv. bádenské kultury. Chronologicky další osídlení hradecké ostrožny pochází z let 800 – 600 př. n. l. a spojuje se s „lidem popelnicových polí“, kteří již uměli vyrábět kovové nástroje. Obě sídla – jak pravěké tak starověké – byla opevněna. Trvalé osídlení místa se datuje od 8. století n. l., kdy se v Hradci usadili Slované. Nové hradiště pak leželo po čtyři sta let na hranici Moravy a Polska v oblasti zvané Holasovicko, což předurčilo jeho pozici důležité celní stanice a pevnosti. Podle dochované písemné zprávy bylo v Hradci vybírané mýto posíláno do Olomouce (a nikoliv do Krakova), což nezvratně svědčí o tom, že byl Hradec pevností na nejprve velkomoravské a později české straně. Jeho důležitost dokládá, že se o něj v 10. – 13. století vedly boje mezi panovníkem českým, polským, německým a uherským. Roku 1039 se miska vah sklonila na českou stranu, když kníže Břetislav I. odňal Moravu a Slezsko Polákům, které předtím Čechům vyrval Boleslav Chrabrý. Když však Břetislav I. zemřel, vypukly mezi jeho nástupci spory o moc, kterých využil Boleslav Smělý. Roku 1060 vyhlásil Čechům válku a se svým vojskem oblehl Hradec s cílem dalšího postupu do českého vnitrozemí. Onoho roku pak došlo u Hradce mezi Poláky a spojenými vojsky Spytihněva II. a Vratislava II. k bitvě, která skončila polskou porážkou a útěkem Poláků z moravské země. Spytihněv rok nato zemřel a na český knížecí stolec pevně dosedl Vratislav, kterému Boleslav Smělý nabídl za manželku svoji sestru Svatavu. Tím byla východní hranice českého státu zabezpečena a svůj mocenský vzestup završil Vratislav II. roku 1085 korunovací na prvního českého krále. Korunu přijal z rukou římského krále Jindřicha IV., který tak ocenil Vratislavovu podporu při válečných taženích. Smrt Vratislava II. roku 1092 znamenala konec míru na Holasovicku: prudké boje mezi Čechy a Poláky vypukly nanovo a trvaly až do roku 1195, kdy se Holasovicko stalo jednou provždy českým územím. Katastrofu přinesl rok 1241. Onoho léta vtrhly do Slezska hordy divokých Mongolů a přestože byl jejich „pobyt“ v těchto končinách jen krátký, stihli Mongolové vyvraždit většinu místního obyvatelstva. Země zůstala po jejich nájezdu na dlouhá léta spálena a vylidněna a na mnohých místech se již život nikdy nevrátil do svých starých kolejí. Český král byl vyvstalou situací nucen udělovat přistěhovalcům četná privilegia, aby mohla být oblast Slezska znova osídlena. Od té doby se také datuje historie početné německé populace v této oblasti. A Hradec? Archeologický průzkum lokality ukázal, že byl mongolskými nájezdníky vypálen a vyvrácen do základů. Ve své hradištní podobě již obnoven nebyl a v sutinách zůstal po mnoho let. Vybudování kamenného hradu, který se výslovně uvádí roku 1277, lze připsat českému králi Přemyslu Otakarovi II. Přemysl si Opavsko oblíbil a na Hradci, kterému přikládal velký význam, vedl důležitá diplomatická jednání na mezinárodní úrovni. Opavsko svěřil český král do rukou svého prvorozeného, ale nemanželského syna Mikuláše. Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278) nalezla roku 1279 na Hradci útočiště jeho vdova královna Kunhuta, která předtím lstí uprchla z internace na hradě Bezdězu, kde ji spolu se synkem Václavem držel ziskuchtivý Ota Braniborský. Roční důchod 3.000 hřiven stříbra, který k Hradci náležel, zajistil Kunhutě a jejímu dvoru pohodlný život. Královna se však brzy spustila s Vítkovcem Závišem z Falkenštejna, nepřítelem svého mrtvého manžela. Věc nakonec došla tak daleko, že se Kunhuta za Záviše, který se mezitím stal hradeckým purkrabím, roku 1281 tajně provdala a porodila mu syna Jana. Téhož roku se však z uherského zajetí po bitvě na Moravském poli vrátil Kunhutin syn Mikuláš a převzal své statky. Kunhuta, které tak vyschl zdroj příjmů, opustila se svým manželem Hradec koncem roku 1281. Hrad vzápětí převzal do své správy Mikuláš I. Opavský. Roku 1283 se z německého vězení vrátil Mikulášův bratr, český král Václav II. Ten v Mikulášovi žádného zalíbení nenalezl, částečně i díky „práci“ své matky a otčíma. Smrt královny Kunhuty roku 1285 a poprava věrolomného Záviše, kterou Václav II. nařídil roku 1290, příliš pozici Mikuláše I. nezlepšila. Až do své smrti roku 1318 zůstal nemanželským dítětem, které muselo bojovat s odbojnou šlechtou a nemohlo se spolehnout na podporu krále. Hradec byl v těch dobách významným místem, např. roku 1288 se ze konal zemský sněm a byly zde uloženy i zemské desky. Syn Mikuláše I., Mikuláš II. Opavský se těšil značné oblibě českého krále Jana Lucemburského, který mu udělil opavskou zemi v léno a přiznal jí dokonce status „zvláštního léna Koruny české“. Hradec, který nechal Mikuláš II. přestavět, se stal na více než sto let centrem vévodství opavského a sídlem opavských knížat. Vévoda Přemek, který roku 1377 zdědil s panstvím i obrovské dluhy, musel část majetků odprodat. Dokonce i Hradec zastavil roku 1383 pánům z Kravař. Cílevědomou hospodářskou politikou se mu však po desetiletích podařilo získat odprodaný a zastavený majetek včetně Hradce zpět. Až do své smrti roku 1433 byl nesmiřitelným odpůrcem kalicha a všemožně podporoval císaře Zikmunda. Proto se stalo Opavsko počátkem roku 1428 cílem mohutné husitské výpravy, při níž byl v únoru obležen i Hradec. Velitel malé posádky, Přemkův syn Václav II. tehdy uzavřel s nepřítelem příměří, což zachránilo Hradec od jisté zkázy. Roku 1431 zavítali husité na Opavsko ještě jednou; vévoda Přemek byl tehdy donucen přijmout husitský program a povolit přijímání podobojí. Význam Hradce však již v 15. století poněkud klesal; důvodem bylo zbudování nového hradu v Opavě, který si v době „nuceného exilu“ způsobeného zástavou Hradce postavil Přemek I. Roku 1433 čítalo hradecké panství pouhých jedenáct vsí. Od Jana, řečeného Zbožný, syna vévody Václava II., koupil roku 1464 Hradec s Opavou a některými dalšími důležitými hrady, zejména Edelštejnem a snad i Fürstenwaldem, roku 1464 český král Jiří z Poděbrad, aby jej již roku následujícího přenechal svým synům. Jan Zbožný se odstěhoval na Hlubčicko a tím definitivně skončila éra opavských Přemyslovců. Za česko–uherských válek bylo Opavsko v letech 1469 a zejména 1474 těžce postiženo; Hradci se však boje vždy vyhnuly. Svého významu knížecí rezidence a prvořadé zemské pevnosti však koncem 15. století pozbyl docela. Roku 1530 udělil císař Ferdinand hrad a panství v léno pánům z Limberka. Rok nato objekt vyhořel, císař jej však nechal nařízením z roku 1535 obnovit. V letech 1531 – 1581 drželi hradeckou zástavu Cetryšové z Kynšperka a po nich Pruskovští z Pruskova. Roku 1584 prodal císař Rudolf II. Hradec do dědičného vlastnictví Kašparu Pruskovskému, který okamžitě zahájil přestavbu starého gotického hradu v pohodlný renesanční zámek. Přestavba trvala 35 let; po Kašparově smrti roku 1603 v ní pokračoval jeho bratranec Kryštof. Jan Kryštof Pruskovský se odmítl roku 1619 přidat k povstání proti císaři a proto mu slezští stavové zámek i s panstvím odebrali. Za třicetileté války zámek, v němž byla zřízena zemská zbrojnice, značně utrpěl. Nejprve se v jeho držení několikrát vystřídali stavové a císařští a roku 1626 jej obsadili Dánové, kteří zde zřídili vězení pro své odpůrce a mincovnu na falešné peníze. Dánové napáchali na hradeckém panství značné škody; vystrnadil je odtud až Albrecht z Valdštejna, který Hradec dobyl po týdenním obléhání v červenci 1627. Obléhací práce řídil majitel zámku Jiří Pruskovský. Císařská posádka zůstala na zámku, který byl postupně opevňován, až do vestfálského míru v roce 1648. Po válce přistoupil Jiří Kryštof II. Pruskovský, který dosáhl řady významných postů u císařského dvora, k bourání části opevnění a dalšímu zlepšení obytné složky zámku. Pruskovští, kteří prosluli nesmírnou tvrdostí k hradeckým poddaným, drželi panství až do roku 1733. V onom roce je Erdman Pruskovský prodal císařskému radovi Volfu Konrádovi z Neffzernu. Roku 1741 zámek nakrátko obsadili Prusové, avšak jejich další útok o sedmnáct let později posádka Charvátů odrazila. Dobýt Hradec se Prusům nepodařilo ani roku 1762 a 1778. Na zámku tehdy sídlila rakouská vojenská posádka a pod tímto dojmem jej roku 1777 Volfgang Neffzern prodal Janu Karlovi Lichnovskému. Prusko – rakouská válka skončila dva roky nato uzavřením míru v Těšíně. Roku 1789 navštívil Hradec císař Josef II. v doprovodu generála Laudona, aby zde vykonal přehlídku vojska. Slavný vojevůdce pak dokonce – po krátkou dobu před svou smrtí – na zámku u Lichnovských pobýval. 26. února 1796 zničil zámek požár. Jeho obnova, započatá roku 1797, byla zároveň dramatickou přestavbou, při níž byl zcela setřen pevnostní charakter objektu. Hradec se stal za Lichnovských centrem kulturního, zejména hudebního dění. Pobývaly zde dokonce takové kapacity jako Ludwig van Beethoven (v letech 1806 a 1811) a Ferenc Liszt (1846 a 1848). Roku 1828 Hradec údajně navštívil i houslový virtuos Niccolo Paganini. Lichnovští zámek upravovali a přestavovali téměř po celé 19. století, a to i zásadním způsobem: tzv. Červený zámek v novogotickém slohu nechal zbudovat až v letech 1872 – 1885 kníže Karel Maria Faust Timoleont Lichnovský – Werdenberg, postavením pruský generál. Do historie se Karel Maria Lichnovský zapsal jako tvrdý vládce, který na svém panství zavedl postupy vycházející z prušáckého drilu. Zemřel roku 1901. Jeho syn Karel Max Lichnovský hostil 16. září 1913 na hradeckém zámku německého císaře Viléma II. Jeho synovi Vilému Dionýsovi byl zámek na základě Benešových dekretů roku 1945 zkonfiskován. Dnes je majetkem České republiky.